Kdo může říct, že nikdy neudělal chybu? Po jiných to však chceme

12.12.2022 - Petr Pudil pro E15 Premium

PETR PUDIL

Málokterý český miliardář má za sebou investici do veřejně prospěšné instituce. Petr Pudil má v tomto směru splněno. Letos 22. února otevřel v bývalé Zengerově transformační stanici svou Kunsthalle. „Ambicí je vrátit Prahu na kulturní mapu Evropy, dát příležitost mladým umělcům, české scéně, ale současně sem přivážet to nejlepší ze světa umění,“ řekl a zapózoval fotografovi mezi exponáty berlínského výtvarníka Gregora Hildebrandta, který pro svou tvorbu využívá analogové nosiče zvuku.

Na stránkách své nadace píšete, že „kolem nás je spousta problémů, které vyžadují akutní řešení“. Proč jste se tedy rozhodli podpořit právě oblast umění?

Chceme přispět k rozvoji společnosti a jejího pohledu na svět, protože umění je způsob, jak se na něj podívat z trochu jiného úhlu, očima lidí, kteří mají mimořádný talent. Umění otvírá možnost přemýšlet o sobě, o vlastní minulosti, o budoucnosti nebo se jenom potěšit z toho, jak někdo zprostředkovává krásu. Umění je i velmi důležitá součást vzdělávání, kterou veřejný systém trochu pomíjí.

V Evropě je zvykem, že umění významně podporuje stát nebo obecně veřejný sektor. Naproti tomu americký model spíše spoléhá na podporu soukromých peněz. Který z těch modelů je vám bližší?

Každý ten model má výhody a nevýhody. My chceme být privátní neziskovou nevládní institucí, která nečerpá státní peníze, opírá se o své zakladatele, členy, podporovatele a která hledí na to, aby byla akceptována širší veřejností. V tom se určitě blížíme tomu americkému modelu. Myslíme si, že to je příspěvek k budování občanské společnosti. Ambicí je vrátit Prahu na kulturní mapu Evropy, dát příležitost mladým umělcům, české scéně, ale současně sem přivážet to nejlepší ze světa umění.

Zaujal mě váš důraz na mezinárodní podobu Kunsthalle. Budujete mezinárodní kurátorský tým a i umělci, které tady prezentujete, jsou dost často ze zahraničí. Máte pocit, že je Česko málo propojené se světem?

Naší misí je určitě propojovat mezinárodní uměleckou scénu s domácím prostředím, ať už uměleckým, anebo s veřejností. Vidíme v tom i příležitost, aby Praha byla více vnímaná jako místo, kde najdete kvalitní kulturu, kvalitní umění, nejen jako místo, kde je levné pivo. Současně je to i příležitost pro místní umělce, aby byli rozpoznatelnější v mezinárodním prostředí. To, že tady můžete vidět světové umění, je i příležitost pro lidi, kteří nemají na to, aby za ním jeli do Tate a strávili víkend v Londýně. Proto se snažíme být přístupní zejména mladým – ti u nás mají vstup zdarma.

Podporuje stát u mladých lidí dostatečně návštěvnost kulturních institucí?

To záleží na tom, jaká je role státu v oblasti umění. Jsem člověk spíše liberální, takže asi nepřekvapím, když řeknu, že radši vidím menší stát než větší. Ale problém vidím v tom, že se snažíme mít stát, který vše kontroluje a řídí. Stát by měl posilovat energii a zájem lidí, aby se starali o věci kolem sebe, ať už jsou to umělecké instituce, sportovní oddíly nebo lidová škola umění, a to prostřednictvím daňových pobídek. To je model, který využívají nejen Spojené státy, kde to je masivní, ale i většina států Evropské unie. Tím nezpochybňuju, že systémové instituce jako Národní galerie či Národní divadlo nebo vysoké školy stát podporovat musí a měl by to asi dělat mnohem víc. Ale neměl by mít ambici přerozdělovat peníze na kulturu. Nechme to na lidech, oni najdou tu nejlepší cestu.

Jací umělci a jaké projekty se mohou ucházet o vaši podporu, ať už přímo v Kunsthalle, nebo u vaší nadace?

Nadace podporuje obecně projekty, které propojují mezinárodní a české umění, tu a tam podpořím nějakou výstavu, která takový aspekt přináší. Náš největší projekt je přirozeně Kunsthalle, má svůj dlouhodobý výstavní program, který vede profesionální tým. Snažíme se, aby výstavy přinášely něco nového, relevantního, co diváka překvapí, ať už z hlediska obsahu, nebo formy.

Jak se za posledních třicet let proměnila filantropie v Česku?

Vidím to pozitivně, zejména ve středoevropském kontextu. Česko má nejsilnější občanskou společnost ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Lidé se tady víc a víc zajímají o to, co se děje kolem. Mohu vypíchnout nějaké příklady z oblasti umění – například Osmička v Humpolci nebo Telegraf v Olomouci. A další věci se připravují, čili bych řekl, že lidé, kteří mají dostatek kapitálu, se zajímají o to, v jakém místě žijí. Děje se to víceméně za privátní peníze s minimální podporou státu. A ty instituce přinášejí zajímavý program a obrovsky mění charakter míst a měst, kde vznikají. To na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku či na Balkáně nenajdete.

S Janem Dobrovským a Vasilem Bobelou podporujete obecně prospěšnou společnost Post Bellum, jejíž hlavní činností je projekt Paměť národa zaměřující se na dějiny 20. století. To je aktivita, jež souvisí s retrospektivou, kterou se díváme na to, čím Česko v minulosti prošlo. Ale jaký význam má taková podpora pro budoucnost?

To je dobrá otázka, kterou si klademe opakovaně mnoho let. Bohužel se opakovaně ujišťujeme, že je to důležitější a důležitější. Celkem se dá pochopit, proč má člověk tendenci pamatovat si z minulosti to lepší a to horší spíše zapomínat. To platí o našich životech i o kolektivní paměti. Abychom se vyvarovali chyb, které naši předci udělali, musíme tu paměť neustále udržovat. Je to smysl Paměti národa, že zaznamenává skutečné příběhy lidí, kteří prošli všemi totalitami dvacátého století, z různých úhlů pohledu. Nemá ambici konkurovat historickým ústavům. Přináší autentická svědectví, která mohou lidi oslovit, protože příběhová stránka edukace je nám nejbližší. Projekt Paměti národa má obrovský význam pro to, abychom neumožnili různým populistům a demagogům zneužít našich momentálních obav a my všechno ve stresu rychle nezahodili. Liberální demokracie není perfektní, ale je to pořád to nejlepší, co zatím homo sapiens vymyslel, abychom si udrželi uspořádanou společnost, která nekončí s každou krizí nebo válkou. A snažíme se zapojit i do toho, kam má Paměť národa kráčet dál.

Není už vhodný čas na hlubší reflexi posledních třiceti let? Není čas se podívat, odkud moderní český stát vzešel a kam míří?

Paměť národa se snaží i o tohle. Můj partner Jan Dobrovský je v tom velmi aktivní a s Jindřichem Šídlem mají podcast právě o devadesátých letech. Občas jim to nedá nekomentovat události současné, ale vždycky je to v nějakém kontextu těch devadesátek. Je důležité o nich mluvit. Máme tady dnes generaci, která si to už moc nepamatuje. Nebo nemůže pamatovat vůbec a nemá moc šancí se o tom docela důležitém transformativním období něco dozvědět. To nebyla běžná dekáda. To byla dekáda, kdy naše generace a generace starší dělaly reformy každý týden. Dneska máme vlády, které udělají jednu reformu za čtyři roky volebního období. Určitě se toho spousta nepovedla, ale myslím, že to klíčové se podařilo. Dovedli jsme zemi do NATO, dovedli jsme ji do EU a vytvořili jsme tady systém natolik robustní, že dokáže odolat i v takhle kritických obdobích, jako jsou nynější různá volání po rychlých řešeních.

Blíží se prezidentské volby a způsob, jakým volíme prezidenta, nahrává tomu, aby se stát rozdělil na dvě poloviny. Jak pracovat s tou polovinou, která většinou žije na venkově, nezřídka volá po rychlých řešeních a může mít úplně jiné informace než lidé z měst?

Ten problém má celá planeta, není to u nás významně jiné než ve Francii, USA a v mnoha jiných demokraciích, i když nějaká specifika, která se odvíjejí i od naší historie, máme. Na to je velmi těžká odpověď, co dělat víc. Zatím na to nikdo nepřišel. Neexistuje žádný pozitivní příklad, jak ty příkopy překlenout. Jediná cesta, která může pomoct, je budovat společnost ne seshora, ale zespodu. Nevěřím, že v době internetu, který je vlastně příčinou té disrupce, můžeme opakovat modely úspěšných dekád liberální demokracie poválečného období se silným politickým leadershipem. Je potřeba dát co nejvíce moci zpátky do regionů lidem. Teď nemluvím o přímé demokracii. Mluvím o tom, co lidé mohou skutečně ovlivnit. A v momentě, kdy máte silnou občanskou společnost, kdy jsou lidé tak trochu nuceni se starat o své okolí a třeba je to i částečně baví, je taková společnost mnohem odolnější. Kdo dneska chce jít do politiky? Opravdu málokdo, a pokud už tam někdo jde, je odstrašující vidět, co se s tím člověkem pak děje. Vezměte si už jen to, na čemž se hluboce podílejí i média, že politikem musí být vždy někdo absolutně dokonalý. Ale pokud máme taková očekávání, obávám se, že nás jen znovu a znovu zklamou. Politik je prostě někdo, kdo v dané chvíli slouží zemi. Je to člověk s nějakou minulostí a nějakou současností a mě zajímá, jakou má vizi, co chce udělat a jak sám svou minulost komentuje. Ale pokud řekneme, že do politiky může jít jenom člověk, který nikdy v životě neudělal chybu, skončíme s nulovou množinou lidí ochotných do toho vstoupit.

Narážíte třeba na Petra Pavla, jehož kariéra za komunistického režimu je teď předmětem řady diskuzí?

Nejen. Třeba i na Andreje Babiše. Mám s ním jeden zásadní a obrovský problém: nikdy se neomluvil za to, že byl v StB. A vůbec nechápu, proč to neudělal, proč permanentně lže. Ale udělal to, myslím, protože byl přesvědčen, že do politiky může jít jen někdo křišťálově čistý. A v tom je jeden z obrovských problémů, který v Česku máme. V devadesátkách tu byla generace politiků, kteří měli morální imperativ. Ti odešli a teď už přicházejí normální politici, ti „z nás“. A kdo z nás může říct, že v životě neudělal chybu? Po jiných to ale chceme.

ilustrační obrázek

Foto E15, Tomáš Lébr

 

Nemůže to být určitou ztrátou důvěry? Jen se podívejte, kolik jsme tu za posledních třicet let měli vlád a premiérů.

Rozumím, kam míříte. Problém je třeba korupce, ale zase abychom neskončili jako Si Ťin-pching s nulovou tolerancí covidu. My se smějeme, co tam v Číně předvádějí, ale sami něco podobného děláme v tématu korupce. Chceme nulovou korupci, ale já se ptám, jestli to je vůbec dosažitelné. Jestli pak není výsledkem tak složitý systém, že vlastně neumožňuje úřadům vykonávat jejich základní funkci. A my se na ně zlobíme, že to neumějí. Jestli chceme mít stát, který nás provede těžkým obdobím, nemůžeme očekávat, že sleduje především transparentnost všech procesů a jejich férovost, protože v jistou chvíli potřebujete rychlé rozhodnutí, které je lepší než žádné nebo pozdní rozhodnutí.

Jak Česko dosud zvládá energetickou krizi?

Česko nemá příliš dobré karty, v tom vládě opravdu nezávidím. Nemá situaci pod svou kontrolou, ale nese za ni politickou odpovědnost. Problém je v tom, že Evropa si vybrala model energetiky, který se hodně překonal. Měl prvky dysfunkčnosti ještě předtím, než začala válka, a teď máme válečný stav, což si bohužel řada našich spojenců v Evropské unii nechce přiznat. Náš klíčový energetický dodavatel nám vyhlásil fyzickou válku. Bojištěm je Ukrajina, ale energetika je jenom jiné pole, na kterém se válčí proti nám. A my místo abychom si v této kritické situaci přestali hrát na to, že existuje nějaký trh – a to jsem fakt velmi liberální člověk –, hledáme spravedlivou a rychlou cestu, jak ho zregulovat tak, aby to pořád trh byl a trochu nebyl a všichni se cítili spokojení. To nejde zařídit.

S liberalizací jsme to tedy přehnali a vracíme se do časů monopolů?

Liberalizaci můžete mít v míru. Ale my mír nemáme.

Ale lze se na to podívat i tak, že jsme kvůli válce došli k většímu rozvoji obnovitelných zdrojů. Nezjistili jsme konečně, že se bez nich neobejdeme?

Určitě. Vladimir Putin je největším advokátem a propagátorem Green Dealu na světě. Každá firma a každá domácnost začíná konečně přemýšlet strategicky. Ale je to zničující pro Rusko. Až se jednou bude obnovovat ruská ekonomika, budeme jí muset nějak pomoct. Ale paradoxně za to jediné, co umějí vyrábět, už jim nebudeme umět zaplatit. Plyn už nebudeme tolik potřebovat.

Bude teď vaše skupina bpd partners posilovat v energetice, pokud je tady příznivá konstelace, co se obnovitelných zdrojů týče? Zaměřuje se na ně vaše společnost Ren Power.

Ne, my už do energetiky investovat nebudeme. Zastavili jsme tyto investice někdy v letech 2007 až 2011, protože regulační rámec nám nedává žádnou jistotu. Energetika je neuvěřitelně přeregulované odvětví, kde nevíte, co bude zítra.

Na rozdíl od energetiky ale posilujete aktivity v chemickém byznysu přes Draslovku. Jak se vlastně povedlo předvídat tu situaci tak, že jste diverzifikovali riziko a investovali do výroby ve Spojených státech? Díky nižším cenám energie tam dnes vyrábíte levněji, než byste vyráběli v Česku.

To nebyla náhoda. Věděli jsme, že máme unikátní technologie a produkty, které se dají globálně „rolloutovat“, a společnost se dá mnohonásobně zvětšit. Poptávka po produktech Draslovky existuje a máme obrovskou technologickou převahu nad konkurencí. Nicméně budovat kapacity v Evropě s místními cenami bylo nemožné. Už před válkou byly v Evropě horší nákladové vstupy než v USA. Vždycky jsme říkali, že budeme vyrábět v Evropě tu nejfajnovější speciální chemii s velkou přidanou hodnotou, protože ta unese i drahé vstupy. A nenapadlo nás, že během strašně krátké doby, vlastně ještě dřív, než jsme investici ve Spojených státech dokončili, se v Evropě úplně zhroutí energetický trh. A plyn bude stát až patnáctkrát více než předtím. Ale jsme dnes v naprosto úžasné pozici – Draslovka funguje přesně tak, jak jsme očekávali. Americký byznys nám jde dobře. Věříme, že letos skončíme na takových číslech, jaká jsme si naplánovali. Jen se musíme mentálně srovnat s tím, že původní kolínská Draslovka tvoří již méně než 10 procent našeho provozního zisku.

Ale plány na posílení celého chemického odvětví máte velké, ne? Jak jste na tom s akvizicí nové továrny v Jihoafrické republice?

Věříme, že v příštím roce akvizici v Jižní Africe dokončíme a z Draslovky uděláme světového lídra v oblasti poskytování chemických řešení pro důlní průmysl, pro některé části zemědělství a pro některé další druhy průmyslu, jako je například gumárenský průmysl. Věříme, že zejména v důlním průmyslu můžeme být opravdu zásadním hráčem v oblasti těžby vzácných kovů. Řešení, které jsme dali dohromady s vlastními akvizicemi, otvírá nové možnosti, jak environmentálně šetrně těžit všechny vzácné kovy, které existují. A to je dnes jedna z velkých výzev, před nimiž globální společnost stojí, protože sice umíme nahradit dobývání uhlí, ale neumíme žít bez vzácných kovů. A zelená revoluce na nich ke všemu staví. Bez niklu, kobaltu, lithia a zlata se Green Deal zastaví. Dnes je to tak, že na planetě 85 procent těžby niklu a kobaltu kontrolují Rusové a Čína. A těží to způsobem, který je ekologicky naprosto nepřijatelný. Uvědomili jsme si, že jsme na nich závislí a že jejich pohled na svět je jiný než náš. Pokud byli schopni nám vypnout plynovou trubku, nebudou se asi příliš ostýchat nám jednoho dne vypnout i elektroauta.

Jaká je vize bpd partners do příštích pěti let? Do energetiky už investovat nechcete a ani v realitách nemáte připravené žádné velké projekty. Draslovka a chemický byznys tedy budou nejdůležitější?

Zůstanou ty pilíře, které jste vyjmenoval. Nicméně velké téma bude likvidita, to znamená mít schopnost podporovat byznys, který roste, mít přístup ke kapitálu. A zadruhé bude důležité být flexibilní, svět je velmi turbulentní. Není teď vhodná doba na to fixně namalovat nějakou pětiletou trajektorii a podle ní jet.

 

Petr Pudil

Počátkem 90. let podnikal v reklamě a komunikaci, později byl ředitelem pro strategii Mostecké uhelné společnosti. Roku 2005 získal s dalšími investory podíl v MUS, která se začlenila do nově vzniklé skupiny Czech Coal. Po třech letech zvýšil své angažmá v Czech Coal odkupem podílů Antonína Koláčka a Luboše Měkoty (později podíl prodal Pavlu Tykačovi) a s Vasilem Bobelou a Janem Dobrovským založili family office bpd partners. Do skupiny patří Draslovka lučební závody Kolín, firmy z holdingu REN Power, developerské projekty či investice do start-upů. S manželkou Pavlínou založili nadaci na podporu výtvarného umění. Ta vlastní i rozsáhlou sbírku umění a kulturně-vzdělávací centrum Kunsthalle. Akvizicím uměleckých děl se manželé Pudilovi věnují i na mezinárodním poli. S Bobelou a Dobrovským Pudil sponzoruje neziskovou organizaci Post Bellum a projekt Paměť národa. V žebříčku nejbohatších Čechů a Slováků Magazínu E15 je letos na 52.–54. místě s majetkem 10,4 miliardy korun.

 

Text Jan Novotný 

Foto Tomáš Lébr

Mohlo by vás také zajímat

Načíst starší