Bez obětí to nepůjde
07.05.2025 - Jan Dobrovský pro Forbes
Za sklem zasedačky na minutu přesně končí jednání a dveře se otevírají. Jan Dobrovský mě vítá a společně míříme do klidné kanceláře s výhledem na Evropskou třídu v pražských Dejvicích. Budova Blox, kde se scházíme, je doslova jeho domovským místem, protože ji postavila společnost BPD partners, již vlastní společně s Petrem Pudilem a Vasilem Bobelou. Od byznysových témat týkajících se nejen nemovitostí, ale i chemie, energetiky nebo biotechnologických startupů, do nichž firma investuje, pohotově přeskakuje k poněkud jiné diskusi.
Foto: Karel Cudlín
Sám o sobě říká, že je člověk politický, o dění kolem sebe se vždycky zajímal a nebojí se ho osobitě komentovat. Není se čemu divit, vyrostl v rodině novináře a disidenta Luboše Dobrovského, jenž po revoluci působil jako československý ministr obrany, poté jako kancléř prezidenta Václava Havla a těsně před přelomem milénia jako velvyslanec v Rusku.
Sám Jan se věnoval samizdatové literatuře, po převratu pracoval jako novinář v Lidových novinách a Československé a České televizi. Když ho člověk poslouchá, má pocit, jako by jeho hlas znal odjakživa. Může za to ale asi spíš populární podcast Dobrovský & Šídlo, který rozjel za covidu s kamarádem novinářem Jindřichem Šídlem v produkci Paměti národa.
S neziskovou organizací Post Bellum dalšího novináře Mikuláše Kroupy, který od roku 2001 zaznamenává příběhy pamětníků událostí dvacátého století, ostatně spolupracuje od samého začátku. „Když se do toho Mikuláš Kroupa a jeho rodina pustili, poprosili mě, jestli bych nenašel donory, kteří by jim pomohli s rozvojem. Projekt tehdy nebyl tolik známý, neměl dnešní kredit, takže se peníze sháněly špatně. A bez nich samozřejmě neuděláte nic. Obešel jsem pár kamarádů, ale ti mě poslali k šípku,“ vzpomíná Dobrovský na rok neúspěšných schůzek, které ho přivedly k zásadnímu zjištění. „Vždyť to je téma jedinečné pro mě samotného! Z hlediska historie mé rodiny, židovských kořenů, mého vlastního života, a vůbec celého dvacátého století. Byl jsem najednou neskonale vděčný, že ten nápad dostali, a stal jsem se členem této party.“
Postupně pro Paměť národa nadchl i parťáky z byznysu a Nadace BPD dnes patří k nejštědřejším dárcům, kteří projekt podporují. V průběhu let už přispěli přes sto padesát milionů korun. „Není to ale rozhodně jen o financích. Nesnáším, když mě někdo označí za filantropa. Dávám do toho svůj čas a energii, které nejde převádět na peníze,“ popisuje Dobrovský a s nadsázkou říká, že si financuje své hobby. „Zcela sobecky říkám, že to dělám pro sebe, má to pro mě velký význam a baví mě to. Když vidím, že to dělá radost i někomu dalšímu, jsem šťastný. Neznamená to ale, že bych věděl, kde je dobro.“
Jako předseda Kolegia Paměti národa v úzké skupině lidí rozhoduje o tom, kam bude projekt směřovat, jakým způsobem bude probíhat bádání, zpracování příběhů i samotný výběr pamětníků. Věnuje se také natáčení zmíněného podcastu, který po pandemii doplnily živé besedy po celé republice. Před čtyřmi lety Post Bellum na pražském Smíchově založilo vlastní soukromé Gymnázium Paměti národa, zaměřené právě na moderní dějiny, občanskou a mediální výchovu a cizí jazyky, které už má čtyři plné ročníky. Obzvlášť rád má Jan Dobrovský regionální odnož Příběhy našich sousedů, která má vzbudit zájem o historii mezi školáky a studenty. Ti si sami kolem sebe vyhledávají příběhy pamětníků, rozhovory s nimi natáčejí a zpracovávají třeba formou krátkého filmu, komiksu nebo divadelní hry. „Děti si skrze příběh dějepis prožijí, stává se jejich součástí. Díky živému průvodci se začnou zajímat o věci, které třeba předtím nevnímaly. Příběh je nejlepším nosičem informace, přijmete ji snadněji než výčet dat a popis minulosti,“ říká Dobrovský, podle nějž může být i ten nejbanálnější život něčím ohromující a silný. „Může být inspirací pro nás samotné. Vidíme, že někdo zažíval něco podobného jako my, ale v mnohem krušnějších podmínkách.
Buď tím prošel bez úhony, nebo selhal tak, jako selháváme my. Ale dokázal z toho vyskočit a uvědomit si to. Jsou to pro mě fascinující věci.“
Osudy politických vězňů, lidí pronásledovaných nacisty nebo komunisty, ale i běžných občanů nám podle Dobrovského pomáhají zbystřit a rozeznat, odkud může přijít nebezpečí nebo vlastní selhání. „Ve třicátých letech minulého století byla rizika v tom, že zemřeme hlady nebo přijdeme o důstojnost, což extremizovalo tu masu. Populističtí a antisemitští vyvolávači duchů dávali jasně najevo, kdo je nepřítel a kdo lídr, který nás z toho dostane,“ srovnává Dobrovský, podle nějž hlad v dnešní době nahradil blahobyt, rizika ale zůstávají stejná. „Znaménko plus a minus přestává mít smysl, protože nejsme schopni nic obětovat.
Nechceme bránit vlast v případě napadení, ale přemýšlíme, kam bychom utekli. Jak říkal Petr Pithart: Bez oběti jsou, milé děti, všechno jen kecy.
Zlo může pocházet z nepochopení toho, kde jsme ohroženi.“ Paměť národa má ve své databázi už téměř dvacet tisíc pamětníků. Jan Dobrovský pro Forbes vybral tři příběhy, které s ním osobně mimořádně zarezonovaly.
PŘÍBĚH PRVNÍ
Jaromír Ulč a Vratislav Herold
„Každý má nějaké svoje chyby. Třeba je ženatý a můžeme mu přijít na nějakou tu nevěru. Můžeme to vyfotit a nafilmovat, můžeme mu ukázat tu fotku nebo film. Hele, potřebujeme vědět tohle a tohle. Neřekneš? Tak zítra to má tvoje manželka na stole. Jak se k tomu ona asi bude stavět? Co myslíš?“
I tyto věty zaznívají v příběhu Jaromíra Ulče, bývalého majora Státní bezpečnosti, který se svou minulostí netajil a otevřeně o ní mluvil na kameru. Byť jako agent StB dostal do vězení nevinné lidi, jiným otravoval život, naháněl strach, rozbíjel vztahy a lámal charaktery.
V protikladu s ním stojí výpověď Vratislava Herolda, který by své působení u Státní bezpečnosti nejradši vzal zpět: „Je mi toho líto! Proti jedné totalitě, nacismu, jsem chtěl bojovat, do druhé, komunismu, jsem dobrovolně vlezl!“
Jan Dobrovský: Vidíme dva úplně odlišné přístupy k životu. Jeden žere tu ideologii, tvrdí, že dělal, co bylo potřeba, a že dnes se děje to samé, jen v podobě takzvané demokratické služby nebo policie. Lže si do kapsy, aby se na sebe nemusel zpětně dívat jako na zločince. Druhý se jen z dobrodružné povahy nechal naverbovat Státní bezpečností, zpětně vidí svoji práci jako nehezkou a trochu se za to stydí. Nemůže svůj život zmuchlat a zahodit, nemá příležitost to odčinit tak jako třeba reformní komunisté. Ale přizná se, že ho to vlastně trápí, tedy vnímá, že to nebylo v pořádku, a nejradši by si nafackoval. Ukazujeme velké dilema vnímání sebe samého ve vlastním životě. Tyto dva příběhy mi v tom kontrastu připadají báječné. S panem Heroldem bych šel docela rád na pivo, aby mi to celé vyprávěl, zatímco s panem Ulčem bych se asi nechtěl vůbec potkat.
PŘÍBĚH DRUHÝ
Miroslav Hampl
Dvacetiletý horník Miroslav Hampl v roce 1952 pronesl do dolu Slavkov civilní šaty, převlečenému politickému vězni předal vypůjčenou legitimaci zaměstnance a provedl ho přes bránu. Akce byla úspěšná. Za pár týdnů chtěl útěk zopakovat a sám odejít na Západ.
To se mu ale nepovedlo, protože ho udal kamarád. Hampl putoval na tři roky do lágru Ležnice u uranového dolu Svatopluk nedaleko Horního Slavkova. Po odpykání trestu dostal pracovní umístěnku do Uničovských strojíren, odkud ho jako politického mukla vyhodili. Hrozilo, že poruší podmínku a vrátí se zpátky do lágru. Maminka mu přes známého sehnala práci u Okresního stavebního podniku v Šumperku, kde u zedníků pracoval až do důchodu. Dlouhá léta plánoval útěk přes hranice, přestal, až když se oženil. Toho, že pomáhal vězňům a sám nakonec skončil v lágru, nelituje. „Kdyby to přišlo znovu a byl by to kdokoli, tak bych mu pomohl. Čímkoli,“ říká v záznamu. Jan Dobrovský: Hrdinství se netýká jen hrdinů, kteří šli se vztyčeným mečem do boje. Může to být naopak něco přirozeného, co vychází ze samého života člověka. Vždy jde o rozhodnutí, které stálo nějakou oběť.
Hrdinou je každý, kdo projde něčím, co by jiného třeba zlomilo. Člověk se na to neučí, buď to přijde, nebo nepřijde.
Příběh pana Hampla je příběhem člověka, který se dostane úplnou náhodou mezi mukly zavřené za podvracení republiky. To byl v padesátých letech hrdelní zločin, spousta lidí umřela na popravišti. Mukl Bohouš Pánek, kterému díky přineseným šatům pomohl z kriminálu, byl shodou okolností tatínek zakladatele Člověka v tísni Šimona Pánka. Zájem o společné věci se přece jenom asi trochu dědí… Hampl nesl úděl svého života statečně, sám skončil ve vězení, byl pod neustálým tlakem. Přesto ho to nezlomilo lidsky, mohl třeba podepsat spolupráci s bezpečností. Ale on dokázal zcela přirozeně odhadnout, kdo je oběť a kdo útočník.
PŘÍBĚH TŘETÍ
Josef Holec
Mladý volyňský Čech Josef Holec, který po obecné škole pomáhal rodičům v hospodářství, na začátku druhé světové války nedobrovolně narukoval do Rudé armády. Na frontě se dostal do německého zajetí, odkud se mu podařilo utéct domů, kde se stal vedoucím odbojové skupiny Blaník. Když na Volyň, tedy území na dnešním severozápadě Ukrajiny, znovu přišla sovětská armáda, dobrovolně se přihlásil do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru a stal se ženistou. V boji ho do hlavy zasáhla střepina z miny, která způsobila ochrnutí, nemohl ani mluvit. Zdravotní sestra v polní nemocnici ho jen odbyla slovy: „Ten už stejně dodělává.“ Jako zázrakem nebylo ochrnutí trvalé a po vyléčení v sovětské nemocnici se mohl vrátit do armády, kde působil až do konce války. Po ní se přestěhoval do Čech, na Žatecku se zapojil do odbojové protikomunistické organizace.
Její členové byli ale po převratu pozatýkáni a Josef Holec se dostal na osmnáct měsíců do Jáchymova. Po propuštění pracoval jako závozník, mzdový referent a účetní.
Jan Dobrovský: Tohle je fascinující příběh úplně obyčejného člověka v nepřirozených podmínkách, které by naší současné mladé generaci pravděpodobně vůbec nedovolily přežít. Dostal se do soukolí druhé světové války, vůbec nevěděl, kdo je spravedlivý, protože všichni byli útočníci. Prochází tím s naprostou přirozeností, kdy musí udělat jediné – a v tom je ta hrdinnost – přežít. Silný je moment, kdy neuteče před postřelenými a raněnými, které by klidně mohl vypustit ze svého hledáčku. On se o ně naopak postará, vezme je na záda a někam je odnese. Život jim sice nezachrání, ale pokusí se o to, což je neuvěřitelná hluboká lidskost. Riskuje svůj vlastní život ohrožený i bez toho. Vidím v tom velký protipól dneška. Traumata dvacátého století v nás vytvářejí silnou potřebu už je nikdy nezopakovat, takže jsme vytvořili koncept sociálního státu, v němž si najednou neumíme žádnou oběť připustit, jako by byla jakákoli bolest zakázaná. Najednou už nikomu nepomáháme, jen sami sobě. Přehnali jsme to.
„MOJE PODPORA PAMĚTI NÁRODA ROZHODNĚ NENÍ JEN O FINANCÍCH. NESNÁŠÍM, KDYŽ MĚ NĚKDO OZNAČÍ ZA FILANTROPA. DÁVÁM DO TOHO SVŮJ ČAS A ENERGII, KTERÉ NEJDE PŘEVÁDĚT NA PENÍZE. FINANCUJI SI SVÉ HOBBY.“
Autor: Aneta Šaferová