S každým tankerem si přivážíme vliv cizí mocnosti
22.10.2026 - Petr Pudil pro Ekonom
Český průmysl platí za elektřinu zhruba dvakrát víc než Finsko nebo Španělsko. Podle investora a předsedy představenstva chemičky Draslovka Petra Pudila za to může patnáct let promarněných investic. „Dokud neuděláme domácí úkoly, které tyto země splnily, nikam se neposuneme,“ říká. Pudil, který majetek vybudoval na uhlí, dnes hájí dekarbonizaci a vysvětluje, proč se podle něj mění pravidla globalizace, proč Trump a Putin paradoxně posilují evropskou integraci a jak může kolínská Draslovka prosperovat i při současných vysokých cenách.
Evropa nyní nese náklady energetického šoku, který sama nevyvolala. Co podle vás krize kolem Hormuzského průlivu ukazuje o budoucnosti energetiky?
Hormuzská krize ukázala dva megatrendy. Prvním je dekarbonizace. Jejím cílem není jen snižování emisí CO₂. Pro velké ekonomiky bez dostatečných vlastních zdrojů fosilních paliv, především Čínu a Evropskou unii, představuje také nástroj národní bezpečnosti. Čína investuje obrovské prostředky do obnovitelných zdrojů. Nechci jí sahat do svědomí, ale domnívám se, že její primární motivací není snižování emisí, ale snaha zbavit se závislosti na dovozu ropy a omezit zranitelnost vůči vlivu Spojených států na energetické trhy. Jen v roce 2025 Čína instalovala 543 gigawattů nového výkonu napříč všemi zdroji elektřiny. Více než 430 gigawattů z toho připadalo na větrné a solární kapacity.
A Evropa?
V Evropě je situace podobná. Nemáme dostatek vlastních fosilních paliv. Ani kdybychom přesvědčili Nizozemce, aby znovu otevřeli ložiska zemního plynu, náš problém by to nevyřešilo. Evropský energetický mix proto musí stát na kombinaci jádra, obnovitelných zdrojů a ukládání energie. My teď musíme vyřešit, jak mít plyn v následujících zimách.
Foto: Lukáš Bíba
Mluvil jste o dvou trendech. Který je ten druhý?
Druhým je proměna globalizace. Při budování globálních dodavatelských řetězců dříve rozhodovala především cena. Dnes ale stále větší roli hrají odolnost, spolehlivost dodávek a jejich diverzifikace. Firmy se dnes nemohou spoléhat na to, že jim kritické komponenty vždy dorazí z druhého konce světa. Odolnější a diverzifikované dodavatelské řetězce jsou přitom zpravidla dražší, což ale vytváří další inflační tlaky. Zároveň se byznys stává nástrojem geopolitického soupeření. Bývalý americký generál John Allen pro tento trend použil pojem weaponizace byznysu, tedy že podnikání se stane součástí vedení válek. Konflikt mezi Spojenými státy a Íránem má nepochybně své fyzické i informační bojiště. Možná tím nejdůležitějším je ale bojiště ekonomické. Vidíme snahu využít slabých míst Ameriky a Západu – například jejich závislosti na dodávkách chemických výrobků, ropy a plynu z Perského zálivu – k prosazování strategických zájmů Íránu.
Nemůže být ale i cílem USA Evropu rozdrobit a jednat s jednotlivými státy napřímo?
Neříkám, že Spojené státy takovou strategii neuplatňují. Mnoho globálních hráčů má nepochybně zájem na tom, aby byla Evropa rozdrobená. V klíčových otázkách si ale Evropská unie v minulosti svou jednotu většinou dokázala udržet. Žádná z členských zemí nemá v zásadních otázkách takovou pozici, aby si dokázala se Spojenými státy vyjednat lepší podmínky než celá EU. Příklad Velké Británie je pro celou Evropu mimořádně poučný.
Napomáhá chování prezidenta Donalda Trumpa větší evropské integraci?
Myslím si, že ano. Vladimir Putin i Donald Trump evropskou integraci posilují, protože dávají jejímu smyslu pro běžné občany konkrétnější obrysy. Neznamená to, že se Evropané přes noc zamilují do projektu Evropské unie a začnou zpívat evropskou hymnu. Stále více ale vnímají, že v dnešním světě je evropská spolupráce nezbytná, pokud si chceme udržet životní úroveň, na kterou jsme zvyklí.
Jste členem správní rady think-tanku Globsec. Jaký skutečný vliv mají think-tanky?
Žijeme v době, kdy prakticky všechny klíčové technologie, které rozhodují o naší konkurenceschopnosti a bezpečnosti, vlastní soukromé firmy. Patří mezi ně umělá inteligence, datové a cloudové služby, ale také řada vojenských technologií. Státy se přitom právě o tyto technologie opírají při naplňování svého základního poslání: chránit bezpečnost občanů a zajišťovat konkurenceschopnost ekonomiky. Dalo by se dokonce říct, že se část světové politiky přesunula z Pentagonu do správních rad několika společností.
A jaká je tedy v tomto prostředí role think-tanků jako Globsec?
Naší ambicí je přivést k jednomu stolu soukromý a veřejný sektor. Evropa se musí v řadě oblastí postavit na vlastní nohy. Musíme být méně závislí na Spojených státech v oblasti obrany, snížit závislost na vývozu technologií do Číny a současně být schopni konkurovat čínským dovozům. Musíme se také obejít bez levných ruských fosilních paliv, což vyžaduje energetickou transformaci, o které jsme mluvili. Úlohou think-tanků je tuto debatu mezi soukromým a veřejným sektorem moderovat, formulovat doporučení a vytvářet prostor pro výměnu názorů.
Rezonuje mezi politiky a firmami možnost, že Spojené státy omezí svou vojenskou přítomnost v Evropě?
Čím víc půjdete Evropou směrem na západ, tím větší apetit mít méně Ameriky uslyšíte. Evropa ale Spojené státy v tuto chvíli potřebuje. Pokud se má postavit na vlastní nohy také v oblasti bezpečnosti, bude to vyžadovat další čas. Na druhou stranu už ale Evropa dokázala převzít téměř veškerou finanční odpovědnost za podporu Ukrajiny.
Jak by se mělo Česko strategicky chovat ve světě, kde se zájmy spojenců, a to i uvnitř EU, nemusí vždy překrývat?
Strategickým zájmem Česka je podle mě hledat prosperitu v silnější Evropě. Jsme ryze exportní ekonomika, takže si sami nevystačíme. Měli bychom proto aktivně podporovat všechny projekty, které Evropu ekonomicky integrují, a odbourávat vnitřní bariéry, které stále brání fungování jednotného trhu. Měli bychom usilovat o vytvoření evropského kapitálového trhu, podporovat bankovní unii a časem pravděpodobně přijmout i euro. Vedle toho musíme rozumně vynakládat peníze na obranu a plnit své spojenecké závazky v NATO.
Draslovka, kterou spoluvlastníte, působí i ve Spojených státech. Co vaše zkušenost s americkým trhem ukazuje o budoucnosti chemického průmyslu v Evropě?
Do Spojených států jsme investovali mimo jiné proto, že jsme chtěli mít velkou výrobní kapacitu v místě, kde jsou levnější vstupy. Současně jsme náš kolínský závod dlouhodobě přesměrovávali na produkty s nejvyšší přidanou hodnotou. Díky tomu budeme mít v roce 2026 nejlepší hospodářské výsledky v historii kolínského závodu, přestože cena plynu přesahuje 70 eur za megawatthodinu. Budoucnost chemického průmyslu v Evropě vidím především v segmentech, kde vznikají produkty s vysokou přidanou hodnotou a kde mají firmy technologickou převahu na globálních trzích. Pro výrobu komoditní chemie ve velkém měřítku tu příliš prostoru není. Až současné války a blokády pominou, budou na světě regiony s mnohem lepšími podmínkami pro takovou výrobu, ať už jde o země Perského zálivu, Spojené státy nebo další oblasti. Evropa tyto výhody nemá.
Před pěti lety by dnešní podoba obchodních cel a geopolitického napětí byla jen těžko představitelná. Jak tyto změny ovlivnily vaši investiční strategii?
Předpokládali jsme, že Evropa bude mít problémy s cenami energií. Možná jsme nečekali, že budou tak velké, jako jsou dnes, ale samotný trend byl poměrně jasný. Zároveň jsme věřili, že období masivního přesouvání výroby kamkoli, kde je to nejlevnější, se blíží ke svému vrcholu. To nám dávalo silný signál, na který jsme také vsadili: musíme být co nejblíže zákazníkům. Dnes jsme největším hráčem v Severní Americe, ale díváme se také na trhy v Africe, Jižní Americe a dalších regionech. Zákazník dnes neřeší jen to, kdo mu dodá nejlevnější kyanid pro těžbu zlata, ale také to, zda mu ho vůbec dodá. Pokud mu můžete nabídnout výrobu v jeho blízkosti a zároveň další čtyři závody v jiných částech světa, jste mnohem konkurenceschopnější než někdo, kdo slibuje, že mu produkt doveze z Číny kamkoli na světě.
Dá se v tak proměnlivém prostředí ještě plánovat na deset let dopředu?
Prostředí kolem nás připomíná spíše krajinu tekutých písků a na cestu dopředu si musíte připravit několik scénářů a sledovat ukazatele, které vám napovědí, kdy je potřeba změnit směr. Jakmile se začnou naplňovat předpoklady určitého scénáře, musíte být schopni strategii firmy upravit. Podle mě je schopnost včas reagovat důležitější než přesný plán v excelu. Smysluplně se dá plánovat na tři až čtyři roky dopředu a přitom je potřeba vycházet především z makroekonomických trendů, nikoli jen z aktuální struktury nákladů v konkrétní zemi.
Draslovka měla v roce 2025 tržby 450 milionů dolarů, z toho 319 milionů připadalo na zpracování kyanidu sodného. Co dnes stojí za rostoucí poptávkou po něm?
Draslovku budujeme jako platformu, jejímž základním pilířem je kyanid sodný. Jde o chemickou látku, která je nenahraditelná při těžbě zlata a dalších vzácných kovů. Díky rostoucí ceně zlata je po něm velká poptávka a jen letos vzrostla spotová cena kyanidu o 60 procent. My věříme, že bude růst i nadále.
Očekáváte tedy i další růst ceny zlata?
Věřím v růst ceny zlata, ale myslím si, že cena kyanidu může nyní růst ještě rychleji. Už od roku 2008 jsme sledovali podle nás neudržitelný vývoj veřejných financí ve světě, který vede k vyšší inflaci, a to nepřetržitě od roku 2020. Na výrobě kyanidu se nám líbilo také to, že jde o odvětví s mimořádně vysokými bariérami vstupu. Patnáct let nikdo na Západě nepostavil novou továrnu a rostoucí ceny zlata motivují těžaře otevírat další naleziště.
Jaké další aktivity pod Draslovkou rozvíjíte?
Náš základní byznys stojí na dodávkách kyanidu. Vedle toho jsme s pomocí velkých investic vybudovali divizi Integrated Mining Solutions. Nabízíme v ní řešení založená na patentovaných technologiích, která umožňují těžit zlato a další vzácné kovy i tam, kde to dříve nebylo možné. Jednou z možností je například znovu zpracovávat již vytěžená naleziště. Další součástí jsou technologie Blue Cube a MetOptima, které jsme vyvinuli. Jde o platformu, která optimalizuje metalurgické procesy v dole. Sbírá provozní data a průběžně doporučuje operátorům, jak provoz řídit co nejefektivněji.
A sodíkové baterie, do kterých dnes investujete?
Jde o dlouhodobější sázku, která má významné tržby generovat až v budoucnu. Kyanidy nám vydělávají dnes, integrované těžební technologie by nám měly přinášet významné výnosy v dalších letech a sodíkové baterie představují dlouhodobou investici. Tato technologie je už ve velkém měřítku komercializovaná největším hráčem na trhu, kterým je Čína. Například čínský bateriový gigant CATL uvádí, že by sodíkové baterie mohly do pěti let tvořit polovinu jeho tržeb. My chceme vybudovat západní alternativu – celý ekosystém a dodavatelský řetězec, který by mohl konkurovat CATL na trzích západní Evropy.
Pro rozvoj Draslovky jste získali přibližně 800 milionů dolarů v USA. Co chybí Evropě, aby dokázala firmám nabídnout srovnatelný přístup ke kapitálu?
Bylo by naivní si myslet, že v Evropě vznikne silná alternativa k americkému kapitálovému trhu přes noc. Máme tu ale pozitivní příklady, například Švédsko. To, co se tam podařilo vybudovat, může být pro zbytek Evropy inspirací. Švédsko má velmi flexibilní a investorům přátelské právní prostředí i vybudovanou infrastrukturu investičních bank a správců aktiv. Přibližně 80 procent úspor Švédů směřuje do fondů, které následně investují na kapitálovém trhu, mimo jiné i do švédských firem.
Zpráva bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho pojmenovala hlavní překážky evropské konkurenceschopnosti, včetně absence jednotného kapitálového trhu. Věříte, že se podaří její doporučení prosadit?
Nepochybně jde o skvělou analýzu. Její uskutečnění je ale v rukou Evropanů. Bez funkčního kapitálového trhu se evropské firmy v globální konkurenci jen těžko prosadí. Potřebují možnost rozložit riziko mezi velké množství investorů. Každý vloží menší částku, společně ale mohou financovat růst slibné firmy. Pokud investice nevyjde, ztrátu nenese jediný investor. Právě schopnost sdílet riziko Evropě chybí. I proto inovativní firmy hledají kapitál ve Spojených státech a Evropa tak za posledních dvacet až třicet let vytvořila málo globálně úspěšných firem.
Evropská komise navrhuje takzvaný 28. režim neboli EU Inc. Jde o právní rámec, který by firmám usnadnil podnikání. Je to dostatečný krok k vytvoření jednotného kapitálového trhu?
EU Inc. je snaha o vytvoření právního rámce pro investice do start-upů a rostoucích společností, zjednodušeně řečeno snaha o vytvoření podobného legislativního rámce, jako mají USA prostřednictvím státu Delaware, podle jehož práva se odehrává významná část financování všech firem. Není to samo o sobě reforma evropského kapitálového trhu, ale první krok tímto směrem. Evropa potřebuje nastartovat ekonomický růst a bez schopnosti financovat inovace v ekonomice se tímto směrem neposuneme. Je v primárním zájmu Česka tento projekt v plné míře podpořit.
Co Draslovka? Půjde si příště pro kapitál do Evropy?
Už jsme to udělali. Letos v únoru jsme například pro Draslovku uskutečnili dluhopisovou emisi právě ve Skandinávii.
To jsou ale dluhopisy. A co úpis akcií?
Je možné, že taková situace jednou nastane. Pravdou ale je, že kapitálový trh je pro nové emitenty v Evropě, zejména pro inovativní firmy, výrazně komplikovanější než ve Spojených státech. Ochota evropských investorů podstupovat riziko je menší, takže se zde daří získávat menší objemy kapitálu a celkově je ho k dispozici méně.
Podle vás by zrušení Green Dealu byla největší chyba, kterou může EU udělat. Nemají ale v něčem jeho kritici pravdu?
Určitě v tom, že je s ním spojena přílišná byrokracie. Její omezení by samozřejmě bylo užitečné. Je také legitimní diskutovat o tom, zda nyní potřebujeme systém emisních povolenek ETS2, nebo zda bychom se měli nejprve zaměřit na hlavní emitenty v rámci ETS1 a dokončit základní transformaci energetiky. Zásadní důvod pro dekarbonizaci ale zůstává: Evropa nemá vlastní fosilní paliva, musí je dovážet, a je proto vystavena cenové volatilitě. S každým tankerem si navíc často přivážíme i vliv cizí mocnosti na náš kontinent. Evropa proto podle mě nemá jinou strategickou možnost než rozvíjet jádro a obnovitelné zdroje a vyřešit ukládání energie.
Častou námitkou je, že Green Deal poškozuje tradiční evropský průmysl.
To je podle mě do značné míry česká debata. Český průmysl dnes platí za elektřinu zhruba dvakrát více než Finsko nebo Španělsko. Jedním z důvodů je uhlíková složka ceny elektřiny. Platíme za emisní povolenky, protože stále vyrábíme velkou část elektřiny z uhlí, zatímco Finsko a Španělsko investovaly desítky miliard eur do bezemisních zdrojů, ať už do jádra, nebo větrné energetiky. My jsme to patnáct let nedělali. Dnes nás to staví do situace, kdy máme drahou elektřinu pro průmysl i domácnosti. Dokud neuděláme domácí úkoly, které tyto země splnily, nikam se neposuneme.
USA se ale ani v současné krizi nevzdávají tradičních zdrojů energie. Neměli bychom tedy debatu o dekarbonizaci odložit?
Ve Spojených státech loni tvořily obnovitelné zdroje 85 procent nově instalovaného výkonu pro výrobu elektřiny. Donald Trump sice hlásá „drill, baby, drill“, ale za ním nestojí zástupy těžebních firem, které by otevíraly nová ložiska. Všichni totiž vědí, že až současné války skončí, ropy a plynu bude víc než dost. A když vidíte, jak Čína radikálně snižuje poptávku po ropě, je zřejmé, že investovat v tuto chvíli do nových kapacit na těžbu ropy a plynu nedává příliš smysl.
V jednom starém rozhovoru jste řekl: „Nevěřím na peníze, ale na uhlí.“ Co změnilo váš pohled a přivedlo vás k podpoře dekarbonizace?
Když jsem ještě působil v uhelném průmyslu, několik let jsem byl prezidentem Evropské asociace producentů uhlí. V letech 2007 až 2009 jsem díky tomu trávil hodně času v evropském prostředí a otevřelo mi to oči. Uvědomil jsem si, že směřování Evropy k dekarbonizaci je nezvratný megatrend. Bylo to přitom šest let před Pařížskou dohodou. Rusko jsem zároveň vždy považoval za nepřítele. Jak říkával někdejší československý ministr obrany či kancléř Václava Havla Luboš Dobrovský, ropa a plyn jsou vojensko-taktické nástroje Ruské federace. Proto mi začalo dávat smysl odcházet od uhlí a sázet na bezemisní zdroje.
Nevzdala se ale Evropa tradičních zdrojů energie příliš brzy?
Určitě ano. Nikdo nepopírá, že Evropa při cestě k dekarbonizaci udělala řadu chyb. Dnes musíme doufat, že současní provozovatelé uhelných elektráren tyto zdroje nevypnou. Chybou určitě bylo také to, že Německo odstavilo jádro. Je tu ale jedna úsměvná věc. Státy, které nejvíce zdůrazňují svou nezávislost, zároveň nejvíce kritizují Německo za to, že se takto rozhodlo samo. Tím vlastně nepřímo říkají, že odpovědnost za energetiku by měla být celoevropská. To by ale zároveň znamenalo, že by nám Evropská komise mohla říkat, jak máme energetiku řídit my. Když se nám to hodí, voláme po národním přístupu. A když se něco nepovede, může za to Brusel.
Petr Pudil (51)
Zakladatel family office BPD Partners, předseda představenstva Draslovky a ambasador spolku Druhá ekonomická transformace. Spoluzaložil galerii Kunsthalle Praha a předsedá dozorčí radě Post Bellum. Je členem představenstva think-tanku Globsec.
Autor: Vojtěch Wolf